Aktualizováno: Dvacet šest mrtvých cestujících ve vlaku u Libice nad Cidlinou

Doslova v masakr se změnil útok jedné nebo dvou (případně čtyř až pěti podle některých zdrojů) stíhaček na jedoucí osobní vlak č. 805 mezi stanicemi Libice nad Cidlinou a Velký Osek 28. prosince 1944 asi ve 12.35 hodin.

Hloubkaři sice přeletěli nad tratí, aby jako obvykle dali strojvedoucímu signál k okamžitému zastavení, ale on se z důvodu, o němž lze dnes jen spekulovat, rozhodl jej ignorovat, a tak cestující nemohli vlak včas opustit a uchýlit se do bezpečí. Jednu hypotézu naznačuje svědek Jaroslav Novotný z Poděbrad, kterého cituje Michal Plavec: strojvedoucí měl snad v úmyslu odpojit lokomotivu, aby snížil riziko, že budou zasaženy i vagony za ní. To se mu však nepodařilo.

Faktem zůstává, že vzápětí byla prostřílena nejen samotná lokomotiva č. 434.2268 z výtopny Nymburk, ale také dva služební vozy a šestnáct vagonů. Nemocnice v Nymburku, Městci Králové a Kolíně sotva stačily zvládnout takový nápor. Některým zraněným osobám musela být amputována končetina.

Ze vzpomínky Eduarda Schnierla, očitého svědka: „Stál jsem dál v chodbičce, u nohou tašku s prázdnými kastrůlky od jídla a četl noviny. Za mostem přes Cidlinu střelba, vlak trhavě zastavoval, okénkem na severní straně jsem zahlédl přetrhané dráty vzdušného telefonického vedení. Shora střechou prošla rána (střela), prošla i stěnou sousedního kupé, odkud se ozval nářek. Na další jsem nečekal, otevřel dveře vagónu, vyskočil z vlaku, přeskočil drátovody (vedení podle trati pro obsluhu návěstidel nebo závor) s novinami v ruce utíkal po zamrzlém poli od vlaku směrem na jih. Nad vlakem kroužil jednomotorový stíhač, na směrovém kormidle červenobílou šachovnici a směrem od lokomotivy výšky asi 20 až 50 metrů nad zemí ostřeloval stojící vlak. Naučil nás dělat bezvadné přískoky. Když se vracel, utíkali jsme, když střílel, tak jsme zalehli. Přesto i na poli dostávali jednotlivci zásahy ze zadu, protože on nalétával po severní straně.“

Místo útoku (snímek převzatý z Google maps)

Jeden čtenář mě upozornil na rozhovor, ve kterém Jiřina Švorcová vzpomíná na válku a také na útok hloubkařů na vlak u Poděbrad.
„… Měli jsme tenkrát na Žižkově hostinec, takže když bylo kobercové bombardování Vinohrad, minulo nás z leteckého pohledu jen o milimetry. Na Vinohradech padaly baráky, my měli naštěstí jen vymlácená okna, ale exploze byly strašné. Vlítla jsem do kuchyně, máma byla skrčená pod stolem — pocit ochrany — ale do krytu nechtěla. Na plotně vařila knedlíky a jídlo pro strávníky mělo přednost. Zanedlouho jsem ostatně zažila něco podobného. Jely jsme s kamarádkou vlakem k tetě na vesnici pro potraviny. Byly jsme tenkrát docela malé holky, takže se počítalo, že projdeme kontrolami německých vojáků, kteří hlídali, jestli někdo nepřeváží potraviny — koho chytili, tomu jídlo v lepším případě zabavili, v horším se za to i zavíralo. Za Poděbrady zaútočil na náš vlak hloubkový letec; to se vyřazovaly lokomotivy. Po první kulometné dávce jsem se přistihla, že sedím pod okýnkem a hlavu si kryju prázdným kufříkem. V posledním voze jela Hitlerjugend a pilot zřejmě myslel, že v celém vlaku jsou Němci. A tak se několikrát vrátil a střílel. Zahynulo tam tenkrát přes dvacet lidí. My s kamarádkou jsme z vlaku utekly na opačnou stranu než většina a to nás zřejmě zachránilo. Schovaly jsme se ve chlévě, a když jsme se odvážily ven, tak vesničané, kteří dosud mávali letci na pozdrav, se od nás dozvěděli, co se děje. A rozjely se záchranné akce. Pro cestující přijel z Poděbrad vlak, spíš vláček. A my dvě přespaly u jedněch laskavých lidí, kteří nás druhý den odvezli nákladním vozem do Prahy; bály jsme se do vlaku. Máma nic netušila, jen se otočila od plotny a řekla udiveně: ‚Holky, to už jste doma?'“

V hlášení zpracovaném Dopravním úřadem Nymburk s odstupem jedenácti dní po této události (pokud jde o bilanci tohoto útoku, je to nejspolehlivejší pramen, který jsem dosud vyhledal) se hovořilo o 17 osobách, které zahynuly na místě, a sedmi dalších, které zemřely krátce po převozu do nemocnice, a 58 zraněných, z nichž někteří byli záhy propuštěni do domácího ošetřování. Asi patnáct lidí utrpělo zranění pouze lehčího rázu, které nevyžadovalo hospitalizaci, resp. nebyli úředně evidováni jako oběti tohoto útoku. Podle M. Plavce bylo nutné okamžitě posílit četnickou stanici v Libici nad Cidlinou z okolních služeben.

V roce 1947 byla u železničního přejezdu přes silnici vedoucí do obce Kanín odhalena pamětní deska se jmény všech – ovšem 26 – obětí. Z toho vyplývá, že František Novák a Augustin Polesný tedy museli zemřít až po 8. lednu 1945. V tomto seznamu naopak chybí Vilém Čermák, který byl údajně v napadeném vlaku rovněž smrtelně zraněn, pravděpodobně však přežil.

(Foto: Radek Nimburský, http://www.vets.estranky.cz)

Zdroje:
PLAVEC, Michal. Hloubkaři útočí: krvavá žeň při náletu na rafinérie. Kolínský deník. 28.12.2004, s. 10.
JOUZA, Ladislav, PLAVEC, Michal. …A země se chvěla : Bombardování Kolína za druhé světové války. Cheb : Svět křídel, 2007, s. 140
DĚDEK, Honza, CHRAMOSTOVÁ, Vlasta. Paměť komunistky. Reflex. 2008, roč. 19, č. 47, s. 38
Národní archiv, fond Ministerstvo železnic I, karton č. 4767, inv. č. 7-45
Národní archiv, fond Ministerstvo železnic I, karton č. 4542, inv. č. II-20177